Koučink je cesta k sobě

web_040_DSC0040x-300x185Lucie Kramperová je koučka, máma dvou malých holčiček a hlavně žena s chutí žít život podle svých představ bez omezujících kompromisů. Našla jsem v ní spřízněnou duši  a díky jejímu nadhledu jsem objevila nové životní možnosti. A tak jsem s ní udělala můj první rozhovor.

Ahoj Lucko, jak ses dostala ke koučinku?  

Svoje spojení s koučinkem jsem si uvědomila před 7 lety, kdy jsem prožívala syndrom vyhoření. Věděla jsem už dříve, že koučink existuje, tak nějak jsem to zavnímala, ale v tu dobu jsem pracovala na plný výkon ve velké korporaci a na hlubší úvahy jsem neměla moc kapacitu. Přišel syndrom vyhoření, hodně jsem četla, říkala jsem si, koučink má hloubku, vždyť to je něco, na co bych mohla mít dar, ale vlastně jsem moc nevěděla, co je to. Koupila jsem si knížku Johna Whitmorea, ale v tu dobu mi moc nešlo to číst. Nechala jsem to plynout, ale zůstalo to ve mně. Já se v životě učím nejvíce prostřednictvím druhých lidí, a tak jsem jednou v mateřském centru potkala Tebe, Aničko. Psala jsi články, měla jsi web. Já v tu dobu už rok o psaní článků přemýšlela, inspirovala jsi mě. Výmluvy, které jsem rok používala, jako například že nejsem technický typ a že nevím, jak na to, jsem dala stranou. Vše přichází v ten pravý čas a tak to bylo i se mnou. Mezitím jsi mi přeposlala e-mail ohledně Učebnice sebelásky od Lucky Kolaříkové. Začaly ke mně chodit různé věci, četla jsem články. A co bylo ještě zásadní – poznala jsem osobně koučku  Magdalenku Vokáčovou a ve mně se probudila touha se ke koučinku vrátit naplno.

Bez tvé akčnosti, organizovanosti a sdílení zajímavých článků by možná moje cesta zpátky k sobě trvala o něco déle, protože jsi mi zkrátka přinesla zajímavé podněty, které mě posunuly dále.

To jsem netušila, že naše tehdejší povídání bylo pro tebe tak klíčové a moc mě to potěšilo. Povídání a společné sdílení je i pro mě tou nejlepší inspirací. Vrátím se ještě ke koučinku. Co ti koučink přináší v osobním životě?

Díky koučinku jsem si ujasnila svůj vztah sama k sobě, posouvám se dále, začala jsem propojovat věci tak, aby mi dávaly smysl. Vyjasňují se mi vztahy, vzhledem k vztahu, který mám sama vůči sobě. Je to cesta, na níž, když se člověk vydá, nemůže zpět. Protože zjistí, že je mu lépe, že chce žít, že má sny, které chce uskutečnit, že může pomáhat sobě a druhým. Koučink mi dal také nahlédnout do života druhých lidí, do jejich příběhů, z nichž se učím i já sama o sobě. A využívám při něm to, co je ve mně, moji životní zkušenost a roky osobního rozvoje, kterým procházím. Vše tak nějak souvisí. A souvislosti mě baví a vždycky bavily.

Koučink je hodně o otázkách. Mohla bys prozradit, které otázky byly pro tebe při sebekoučování těmi nejvíc posunujícími?

Mám pocit, že všechny sebekoučovací otázky jsou pro mě posunující. Jsem sebekoučovací. 🙂 Mám vlastně ráda všechny otázky, především tedy ty posunující to naše lidství. Ty, které se neptají na čísla, jako „Kolik ti je?“, ale ty, které se se ptají „Kdo jsi? „Co nejraději děláš?“. Vlastně úplně nejraději mám otázky od dětí, ty jsou úplně nejlepšími koučovacími otázkami. 🙂 Nedávno se mě moje 4letá Sofí zeptala „…a maminko, čím chceš vlastně být?“

Děti jsou v kladení záludných otázek mistři. Jejich otázky dovedou občas člověka posadit doslova na zadek a není pro nás vůbec jednoduché najít pravdivou odpověď. Tak mě napadá, je možné používat koučovacích otázek i pro práci s menšími dětmi? A pokud ano, máš s tím osobní zkušenost?

Děti mají krásné otázky a vůbec nejsou záludné. Dokážou jedinou otázkou odhalit podstatu věci a jedinou větou říci podstatu věci. Na té otázce, kterou mi dala Sofí je krásně vidět, jak ve 4 letech dokáže hezky přemýšlet. Ví, že stále něco studuji, vzdělávám se a chodím „do školy“, proto se ptala. Zrovna teď píši práci o tom, jak lze koučovat děti v rodině i ve škole, baví mě to, zamýšlet se nad tím. Já používám otázky se svými dětmi, ale koučink je také o hodnotách, o tom, kdo jsme a co nám jde, k tomuto uvědomění vedu svoje dcery a otázky používám docela hodně. Jsem také ráda za každou otázku od nich, protože v nich vidím zvídavost. My se v tom můžeme učit od dětí.

Souhlasím, že z trefných dětských otázek i odpovědí člověka někdy až zamrazí. Máš nějaké doporučení, jak se naučit na tyto zvídavé otázky odpovídat? Co když na ně nevíme odpověď a nebo máme strach ten pravý důvod dítěti říct?

Prostě odpovídat tak, jak cítíme. Na nic si před dětmi nehrát. Být autentičtí, protože tím je učíme tomu, že si také nemusí na nic hrát, že nám můžou také říci, co cítí a vzájemně si tak budujeme důvěru. Můžeme také odpovědět otázkou. 🙂 Děti se učí již odmala v životě a ve vztazích orientovat a učí se komunikaci a náhledům na věci. Získávají zkušenosti, které je formují. Dnes již také víme, že o úspěchu v životě nerozhodují znalosti, ale zejména naše emoční inteligence. Když dítěti vysvětlíme, že nevíme vlastně ještě odpověď na jeho otázku, ale že ji hledáme. A až budeme vědět, řekneme mu ji, je to v pořádku. Říkáme tím dítěti, že také nemusí vždy znát odpověď a může si dát čas na to si ji v sobě nebo někde najít… Mluvit s dětmi o emocích, i o strachu je úplně v pořádku. Je dobré v konkrétní situaci pojmenovat naši emoci, je to lepší než mu lhát. Dítě stejně pravděpodobně cítí více, než si myslíme a ví, že neříkáme pravdu. Samozřejmě, když budeme s dítětem mluvit jen o strachu, budujeme v něm atmosféru strachu… Je dobré mluvit o všech emocích – radost, smutek, hněv, důvěra, osamocení a nesmíme zapomenout na lásku. 🙂 Existují krásné hry na rozvoj emoční inteligence dětí například ty od PhDr. Velechovské a krásné knížky jako například Emušáci od spol. SCIO (více na mém webu). K povídání o emocích můžeme využít běžných situací jako je procházka, oblékání ve školce, čtení knížek, prohlížení časopisů, ani tedy nemusíme řešit velké životní filozofie.

Mám pocit, že emoce a jejich autentické vyjadřování do okolí jsou velká témata i pro nás dospělé. Může mě koučink naučit vyjadřovat emoce tak, aby to ostatním neubližovalo? Osobně mám dojem, že mnou občas doslova cloumá vztek a většinou to pak schytá syn. Je mi to zpětně líto, ale většinou se nezvládnu zabrzdit, i když vím, že takhle to nechci.

Ano, emoce jsou velké téma pro nás všechny. Koučink může pomoci v otázkách, v nichž člověk pomoci chce a touží po řešení. Při koučinku můžeme učinit důležitá uvědomění, která jsou pro každého z nás individuální a dané hlubšími souvislostmi. Někdy stačí uvědomění a začneme dělat věci jinak. Někdy je třeba na sobě pracovat trochu a někdy i trochu více. Důležitou složkou je tam vůle a vnitřní motivace. Taky je to o setrvávání v přítomném okamžiku. A také je to o tom, že prostě nejsme dokonalí a chybujeme. Mně když se něco takového stane, tak pak s dcerkami mluvím o tom, proč se to tak stalo, ptám se: Víš, jakou jsem měla emoci? … Prostě si popovídáme o té situaci. Je pravda, že se 4letou Sofí to jde lépe, než s 2letou Vanes, ale zkouším o tom mluvit i s ní… A můžeme situace buď přijmout, nebo hledat řešení, jak je příště zvládnout jinak, lépe.

Díky za povzbuzení. Když mluvíš o přítomném okamžiku, napadá mě, máš nějaký svůj osvědčený způsob jak se naladit na tady a teď?

Jéé, tak na to žádný osvědčený způsob nemám. Myslím, že je to hodně individuální. U mě  vše na tady a teď stojí, protože mě dokáže zaujmout hodně podnětů a bez zaměření pozornosti bych asi nic nedokončila. 🙂 Když něco dělám, snažím se to dělat naplno, být tady a teď. Snažím se dělat věci vědomě. V lednu jsem při jedné hodině na gymnáziu, kde jsem učila, mluvila o vědomém dělání věcí, například jsme se dostali k vědomému vaření. Diskuze se ubírala směrem, že jedna slečna tam říkala, že nemůže vařit, aniž by neměla puštěnou televizi. Když jsem jí řekla, že jde vařit i bez televize, vědomě, soustředěně, meditačně… tak pak o přestávce se mě na to ještě ptala a mluvily jsme spolu o tom dále. To je třeba taky o tom tady a teď – dělání jedné věci naplno. Tak nevím, jestli jsem se nedostala někam jinam a odpověděla na tvoji otázku…?

Myslím, žes to vystihla dokonale. Ponořit se naplno do jedné věci. Pro nás ženy je tohle často velmi těžké, protože v našem mozku neustále blikají různé myšlenky a snažíme se řešit několik věcí naráz 🙂 Máš na závěr nějaké oblíbené motto či citát, který tě provází životem?

Věřím, že jak tak tím životem proudíme, tak se jednou skutečně dobereme té své podstaty. Moje motto je: Život je cesta sama k sobě. A v poslední době se ztotožňuji a je mi blízká Sókratova věta Moudrý je ten, kdo ví, že nic neví… Sókrates byl asi jedním z prvních koučů. Hezky vyjadřuje podstatu toho, že vlastně vše je relativní a vše již bylo mnohdy řečeno. Důležité je hledat svoje pravdy a svoji moudrost sami v sobě, s tím nám nikdo neporadí 🙂 , ale pomoc v podobě vedení existuje.

Děkuji ti Lucko za zajímavý rozhovor. Přeji ti, ať tě nadále naplňuje práce koučky a můžeš pomáhat ostatním v jejich cestě za vysněným životem.

Více o Lucce se dočtete na jejím webu: www.cestazivotem.cz

Anna Černá

Jsem žena, máma mého syna, milenka mého muže, dcera mojí skvělé mámy, kamarádka, milovnice přírody i dobrého jídla a v poslední době se věnuji propagování vědomého života, ženství mateřství :-)

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.